Většina uživatelů používá pro vystavení stránek služby různých web-hostingových společností. Možnosti přístupu na server jsou v tomto případě z bezpečnostních důvodů značně omezeny. Pokud však studujete na škole nebo pracujete ve firmě, která je připojena do Internetu rychlou linkou, může se stát že máte možnost publikování webových stránek ještě snazší než při využití externích web-hostingových služeb. Jak to může vypadat?
Většina firem a škol má vybudovanou lokální počítačovou síť
(LAN), která spojuje počítače jednotlivých uživatelů. LAN jim umožňuje
sdílet soubory, tiskárny, informační systém podniku apod. Servery sítě
LAN pracují nejčastěji pod nějakým síťovým operačním systémem jako je
Novell Netware, Windows NT/2000 nebo Linux. Každý uživatel má na
serveru obvykle vyhrazen určitý diskový prostor, kam může ukládat své
soubory. Tento prostor se uživateli nejčastěji jeví jako nový disk (má
tedy svoje písmenko – např. H:
).
LAN firmy bývá do Internetu připojena pevnou linkou a firma má přímo ve svém sídle umístěn počítač nebo speciální síťový prvek (směrovač), který zprostředkovává komunikaci počítačů v LAN se zbytkem Internetu. Pokud má firma svoje webové stránky, znamená to, že některý z jejích počítačů musí pracovat jako webový server. Čeká na požadavky uživatelů Internetu, kteří si chtějí prohlížet firemní stránky, a jako odpověď jim posílá příslušné stránky.
Pokud webový server běží na počítači, který je využíván
i jako file-server (uživatelé na něm mají uloženy své soubory),
nastala asi nejlepší situace, jakou jsme si mohli přát.[6] Budeme předpokládat, že tento server má doménovou adresu
server.firma.cz
. Většinu webových serverů
pracujících pod Novellem, Windows NT/2000 i Linuxem lze nastavit
tak, že při požadavku na stránku s URL http://server.firma.cz/~jméno
se server podívá do adresáře uživatele jméno
a hledá zde podadresář, který se nejčastěji jmenuje
html
, public_html
či
public.www
(konkrétní nastavení záleží na správci
serveru). V tomto adresáři pak hledá soubor s názvem
index.html
či default.html
(opět záleží na správci serveru). V případě, že soubor existuje,
vrátí jej jako odpověď. Překlad adresářů je samozřejmě prováděn
i pro všechna další URL. Tak např. URL http://server.firma.cz/~jméno/linky/cestovani.html
způsobí, že webový server vrátí stránku uloženou v souboru
cestovani.html
, který je uložen v adresáři
html\linky
(public_html\linky
) uživatele
jméno
.
Za této situace stačí pro zpřístupnění našich stránek vytvořit
v domovském adresáři podadresář daného jména (např.
h:\html
) a do něj překopírovat domovskou
stránku, obrázky a naše další stránky. Domovskou stránku
pojmenujeme index.html
(default.html
), protože pak si na své vizitky
můžeme napsat pouze krátké URL bez jména souboru domovské
stránky.
Dejme tomu, že jsme si vytvořili adresář
html
a do něj nahráli dva soubory: naši
domovskou stránku index.html
a druhou
stránku linky.html
, která obsahuje naše oblíbené
odkazy. Naše uživatelské jméno v podnikové (školní) LAN je
jnovak
. URL naší domovské stránky, které můžeme
rozdávat zájemcům o naši stránku, může mít nejčastěji dvě
podoby:
http://server.firma.cz/~jnovak/ http://server.firma.cz/~jnovak/index.html
Doporučuji vám používat první podobu, protože je kratší a snadněji zapamatovatelná.
Varování
URL naší stránky s odkazy bude: http://server.firma.cz/~jnovak/linky.html.
Součástí URL nikdy není jméno adresáře (složky), ve kterém jsou
uloženy všechny HTML dokumenty. Zápis URL, které obsahuje i jméno
adresáře vyhrazeného pro stránky (html
,
public_html
apod.), http://server.firma.cz/~jnovak/html/linky.html
je zcela špatný a při pokusu o načtení stránky s touto
adresou nám prohlížeč ohlásí pouze chybové hlášení.
Server směruje všechny požadavky na naše stránky do speciálního adresáře, aby znepřístupnil ostatní adresáře před zvědavýma očima uživatelů Internetu. Kdyby pro HTML dokumenty nebyl vytvořen speciální adresář, dalo by se pomocí URL přistoupit k libovolnému souboru v domovském adresáři uživatele.
Pokud vaše firma nebo škola webový server má, ale provozuje jej na jiném počítači než jsou vaše síťové disky, je postup publikování stejný, jako když využíváte služeb nějaké web-hostingové firmy. Na server pak stránky musíte nahrát pomocí FTP nebo jiného protokolu pro přenos souborů.
[6] Tato situace nastane v praxi většinou jen ve školách nebo v malých technologických firmách. V ostatních případech kvůli bezpečnosti nebývá webový server umístěn na jednom počítači s citlivými firemními daty.